Svými mohutnými křídly jsem se proháněl rychlostí blesku mezi oblaky. Postupně jsem rozrážel mraky. Srdce mi divoce tlouklo. Tep se zvyšoval. Už jsem neměl dost sil. Cítil jsem, jak každým mávnutím křídel mě opouštějí. Ale nemohl jsem se vzdát. Nemohl. „Jsi tak krásný.“ Uslyšel jsem, co jsem v životě nečekal. Většinou nás nazývají zrůdami, hříčkami přírody. Pomalu sjíždí rukou na mou tvář, která je také teď tak odlišná od obyčejné tváře. Pokrývá ji totiž několik malých smaragdových-. Co to vlastně je? Sám nevím. Nejsou to šupiny, co mají ryby, ale velice se to tomu podobná. Jakmile konečky prstů doputoval k mé bradě, ruku zase stáhnul podél těla.All Rights Reserved