Poslední kůň

Obrovský černý stín vyskočil ven. Hluk, který ta věc natropila byl v okolním tichu přímo ohlušující. Mé srdce tlouklo, jakoby chtělo vyskočit z hrudi. Takový děs jsem ještě nezažila. Strnule jsem stála na místě a hleděla proti slunci, kde se to nacházelo v oblaku všudypřítomného prachu.

Víry vznášející se zeminy pomalu klesaly zpět k zemi a já jej u uviděla.
čtyři silné nohy nesly obrovské tělo. Vlající ocas byl zdvižený vzhůru, stejně jako klenutý krk na němž byla posazena ušlechtilá hlava. Sledovala jsem jak z nozder vyfukuje vzduch a točí ušima.
Podle postoje a nervózního pošlapování jsem si odvodila, že má nejspíš stejně velký strach jako já. Což bylo divné, že by jej někdo zapomněl na cestu vypnout?

Teplo jeho těla nebylo teplem stroje, nýbrž teplem tvora s duší, který umí zahrát mnohem lépe nežz kdejaký příliš dokonalý robot.

To v jeho nedokonalostích byla ta krása.