Prostě na mně zapomněli

Uteklo 17 let od okamžiku, co se tohle všechno stalo. Nikdo z těch, o kterých tu píšu, už nejspíš není na živu. Ani jediný. Všechny vzala zem, ty mladší oheň, náhrobní desky do jedné ztratily svou barvu. Dohnalo mě staří.

Kdo ví zítra už třeba nevstanu, nezatopím, nedám slepičkám a kočce, neotevřu okno, nepodivam se na západ slunce tam - nad Wolfgangem.

Zmizím, zapomenutá a sama. Každý den jsem si víc a víc jistá, že to bude brzy.

Ale dnes ještě ne. Nechci. Nemůžu. Potřebuju ještě udělat jednu věc, říkat někomu o ní. O Helze. A o tom co se stalo ani ne půl roku po válce.