Jsi Moje Prokletí

"Jsi moje prokletí..."
"Tak moc mě nenávidíš?"
"Tak moc bych tě chtěla nenávidět."

.....

Jmenuji se Kelly, je mi šestnáct a za celý můj život byl můj jediný přítel můj kocour Fredie, jenže nám asi před půl rokem umřel. Takže nemám nikoho. Ani nechci. Přestupuji na novou střední, protože se stěhujeme, táta tu totiž dostal lepší práci. Zítra je můj první den v nové škole, nastupuji do druháku ale vůbec nevím, kde mám třídu nebo kam mám jít se nahlásit. Jistě bych se někoho mohla zeptat, jenže nenávidím mluvení s lidmi a vlastně nenávidím lidi samotné, stejně jako oni mě.
"Kelly posloucháš mě vůbec?!"
"Eh, promiň mami, co jsi říkala? Trochu jsem se zamyslela"
"Říkala jsem" pokračovala mamka hrubším hlasem než obvykle "abys zítra na někoho taky občas promluvila, bez toho si kamarády neuděláš." Už je to tady zase. Mamka si myslí, že nemám kamarády, protože s nikým nemluvím. Vlastně má možná pravdu, kdo by se chtěl bavit s introvertní nemluvící zraněnou a ublíženou holkou, která nosí jenom černou, naustále zabalená do kapuci a pomocí sluchátek ignoruje celý svět, něco má za sebou a proto lidem nevěří. Třeba je nová střední, nová šance začít žít.