Hlasy v hlavě

Slova dokáží člověku ublížit i mu naopak pomoci.
Když píšu či čtu, moje emoce se ve mně hromadí a já mám pak nutkání brečet, křičet nebo se smát.
Ostatní na mě koukají jako na blázna, ale každý jsme v hloubi duše tak trochu blázen, ne?
Každý v sobě máme ten kousek smějícího se dítěte, který dřímá i v tom nejzvláštnějším a nejvážnějším dospělém.

Řádky, které by se možná daly nazývat poezií, ale já dávám raději přednost výrazu myšlenky, protože je z mého hlediska přesnější. Snad taky i v tobě človíčku, dřímá to smějící se dítě a blázen...