Někdy se jen tak posadím na lavičku v parku a sleduji lidi, stále to samé. Stejné situace, hádky, výrazy ve tváři. Stále ty svěšené hlavy plné starostí, prázdné výrazy ve tvářích osvětlené světlem z mobilního zařízení. Nikdy jsem je nechápala. Nechápala jsem tento svět. Jsem jiná, a o tom bude také tento příběh. O mém ztracení v tomto-zrychleném světě a znovu nalezení v sobě samotné. O mé lásce k umění.O poznání nových lidi,lásek a lidských vlastností. O tom, že svět není jen černobílý, a že ne vždy se věci dějí, tak jak vy si vymyslíte.