Berušce

Celá básnická sbírka je jedno velké plynutí času, a to nejen ve slovech, jenž jsem užil, ale také ve výstavbě strof. Básně mají vždy, výjimkou poslední básně 5 čtyřverší a 1 dvojverší. Čtyřverší představují dlouhé dny v týdnu (když mi bylo dáno je tak ještě vnímat), které jsem rád trávil v přítomnosti Berušky. Jak už se čtenář možná dovtípil, jedno dvojverší tím pádem představuje víkend, který vždycky rychle utekl (to je myslím něco, co se nikdy nezměnilo a nezmění). Poslední báseň se však liší tím, že obsahuje 10 čtyřverší a 2 dvojverší. Zde počet odkazuje na desetiměsíční rok strávený ve škole a 2 dvojverší na rychlé letní prázdniny, jenž vždy utečou jako voda. Poslední báseň se snaží dívat na čas mezi tím, kdy jsem ji viděl naposled a dneškem a propojuje minulost s přítomností. Strofa, kde vzpomínám na léto je nápadně umístěna co nejvíc k prostředku, tak aby kopírovala rok co nejvíc to jde. Poslední verše jsou věnovány přáním. Přáním všeho nejlepšího a víře, že vše pro ni bude v pořádku, a že našla to, co já stále hledám.
A proč deset básní? Ze dvou upřímných důvodů: Zaprvé jsem si při pohledu na své nové dílo o devíti básních řekl, že nechci, aby moje vzpomínání bylo postupem času nějak upraveno mou představivostí. Bylo by to jednak nespravedlivé, a jednak bych z toho neměl radost. Mohu říct, že to co jsem napsal za ty dlouhé tři večery, je největší vylití mých citů za poslední dva roky. A proto si této sbírky vážím opravdu moc.
Druhý důvod, pro který jsem se rozhodl zakončit sbírku na "magickém čísle" 10, je čistě z filozofického důvodu, jelikož se já sám do jisté míry považuji za filozofa. Chci tímto vzdát holt Aristotelovi a jeho touze (jakožto asi touze každého filozofa) měnit svět skrze myšlení. Myšlení, jenž nestojí nic. Jen čas. Myšlení,