Legenda zlatého žáru

Umění milovat, umění ničit,
Historia - plná neshodů a zmatků,
kde dcery okrádají vlastní matku.
Však co chceme, ne všem se neklid bude příčit.

„Pro chválu Historie!"
zvolal generál z prvních řad,
vzduchem prolétla euforie,
když pálil tělo pro obřad.

Paajtalil - žena moudrá,
neskrytá bohyně slabých,
ačkoliv se to králům nezamlouvá,
to o ní pějeme písně, po nocích zvadlých.

Od té doby mnozí prosí,
tíhu smrti nosí těžce,
jenž pro bohaté naplní měštce,
nemohou přijmout, a tak pomstu v sobě dusí.

Ti, kdož nepřijali osud,
pod zámkem uzavřeni býti,
sešlost vážnější než doposud,
schováni v lese, jako v trávě kvítí.

El Mioto zatarasilo cesty své,
vládci s opovržením zavrhli,
„My zde Apostaty nechceme,"
aniž na ně pohlédli.

Jediná řeka Elementary vzala uprchlíky za své,
po hněvu na vzácnou ženu,
se pro ně uzavřeli brány městské,
„raději ať zemřou pro svou něhu."

Nechť Vševládce odpustí nám,
jež pro věrnost vyhnáni z domů,
když teď poslední louč zhasínám,
přeživší ulehají pod kmeny stromů.