Ztracený přítel (DOKONČENO)

Odemkla jsem dveře a mrštila batohem do rohu místnosti. Dveře za mnou zasvištěly vzduchem a ozvalo se mohutné třísknutí. Venku svítilo slunce a bylo opravdu nádherně, ale moje nálada byla na bodu mrazu.

Zlostně jsem pochodovala po pokoji a chrlila ze sebe nadávky všech typů, dokonce i ty španělské, které jsme si pár dní zpět ze zvědavosti vyhledávali ve volné hodině. Potřebovala jsem ze sebe všechen ten hněv dostat a tohle byl jediný způsob, který mě napadl, i když hodit velkou skleněnou vázu o zeď se mi zamlouvalo taky. Dupala jsem zlostně do země, rozhazovala rukama, a nakonec nakopla plyšového medvěda v rohu místnosti.

„Sakra," řekla jsem a sedla si na postel. Lokty jsem si opřela o kolena a hlavu nechala jen tak vyset dolů. Hýřilo mi v ní miliony myšlenek sem a tam. Pořád dokola jsem si přehrávala dnešní hádku. „Prostě se s ním bavit nebudeš!" „Ty mi nemáš právo říkat s kým se můžu bavit a s kým ne! Na to zapomeň!" „Buď já anebo on, tak si vyber!" „Nebudu si vybírat, nemám k tomu důvod!"

Řvali jsme po sobě hlava nehlava a vůbec nám nevadilo, že jsme na školní chodbě. Kolem nás proudilo nespočet studentů. Přehrávala jsem si hádku pořád dokola a s každým zopakováním můj hněv stoupal. Co si vůbec myslí? Absolutně nemá právo na to, mi říkat co můžu a co ne!

Pokusila jsem se si uklidit bordel v hlavě a všechno si to srovnat. Další hádka s Lukasem, Kaden to celé slyšel a celá škola taky, ale to hlavní... Můj nejlepší kamarád a přítel se nemůžou vystát.
So, welcome to my fucking life...