Klaunovy slzy

Jsme lidé, ti nemají křídla,
hledáme jiný způsob jak vzlétnout.
Spatřit svět z výše, ta touha je stydlá,
chcem z nebes na zem shlédnout.

Nosíme masky každičký den,
to podle lidského obyčeje.
A budem dál prožívat jen další zlý sen,
než se nám rozpadnou obličeje.

Já nejsem výjimka, jsem totožný s vámi,
bohužel to tak už bude.
Dělám i věci co nejsou mi známy,
jedině tak tady žít půjde.

Kreslím si úsměv od ucha k uchu,
červenou barvou, možná snad krví.
S pestrými stíny na každém oku,
skláním se k zemi tak jako vrby.

Vraťte mi důstojnost zase nazpět,
je nepraktický klaunův pláč.
Tak prozraďte, co je to za svět,
a co jsme my lidé vlastně zač.

Horké slzy mi z očí kanou,
každá v jinak barevném pruhu.
Dobře vím, že téct nepřestanou,
a na tváři mi tvoří duhu.