Naivní a nevinná Anička podlehne svodům svého "zamilovaného" Míši z internetu. Přes jejich nehynoucí konverzaci plnou osobních tajemství a přiznání, se dohodnou na první osobní schůzce, ta avšak nedopadne tak, jak si ji naivní dívka představovala. Ocitne se v domě s postarším mužem, uvězněna v pokoji bez oken a bez možnosti úniku. Anička je v ohrožení. Přežije? Uteče? Vysvobodí se? Rozluští záhadné tajemství fotek ukrytých v místnosti, která jí náleží po zbytek jejího života - který, jak se ukáže, nemusí být zrovna šťastný a dlouhý? Ve světe, kde není žádné "... a žili šťastně až do smrti." odkrýváme zrůdné tajemství muže, jenž se probojoval šikanou a vyšel z ní s pochroumanou osobností a psychickými problémy, které si vylévá na svých Aničkách...
Tušila jsem něco zlověstného a věděla jsem, že ať je mým věznitelem kdokoliv, jeho tajemství nemělo vyplout na povrch. A rozhodně jsem tajemství neměla rozluštit já - nijaká, naivní další Anička.
Bylo až ironií, jak všude kolem mě bylo mé jméno. Moje rozkošná Anička. Všem Aničkám, které jsem miloval. Množné číslo. Jako by jich bylo snad víc? Z představy, že v téhle místnosti bylo víc takových dívek, jako jsem já, mi nebylo dobře. Horší byla jenom ta představa a myšlenky na to, co s těmi všemi Aničkami, které tu byly přede mnou, udělal. Víc Aniček, které byly stejně tak bláhově důvěřivé a zamilovaly se do Míši? Míši, který Michalem vlastně ani nebyl.
Ze všech sil jsem se snažila urvat pouta, prudce jsem trhala rukama, železo se mi zarývalo do rukou tak silně, že byly celé od krve.Na jedné ruce jsem viděla vyřezané číslo 1474. Trhla jsem sebou. "Mohly bysme ji prodat do Ruska." začaly se mi vybavovat útržky toho, co se stalo. Mé oči se znovu zalily slzami.