POŽÍRAČI DUŠÍ

„Alexo!" vyšlo z mých úst zoufale, když jsem ji spatřil bezvládně ležet v černém doutnajícím popelu, který jí však naštěstí nezpůsoboval žádná zranění.
Její kůže byla bledá, rty měla vyschlé a dýchat jsem ji neslyšel.
„Lexo," řekl jsem, mnohem zoufaleji než předtím.
Do očí mi vhrkly slzy.
„Řekla jsi přece, že budeš v pořádku, že,"
„Zase jsi špatně poslouchal," zachraptěla a slabě přitom zamžourala očima, mně však kámen ze srdce nespadl.
Byla stále bledší a bledší a poprvé za celou tu dobu, co jsem s ní strávil, bych si dovolil tvrdit, že nevypadá dobře.
„Řekla jsem, že si nemusíš dělat starosti." pronesla tiše znovu.
Zavzlykal jsem.
Dívka, do níž jsem se zamiloval, jež byla předurčená k tomu, abych ji miloval, jejíž duše byla druhou polovinou té mé, mi umírala v náručí.
A umírala kvůli mně.
„Ani po všech těch letech," sípala: „nejsem bytost vyrovnaná. Vládnu ohni, má síla je můj žár, ani po deseti tisíci letech života bych nebyla schopná," zase se odmlčela: „se plně ovládat a mít svou moc pod kontrolou. Ty ano. Ty to dokážeš. Tvoje duše představuje klid. Ta má je pravý opak. Společně se perfektně doplňujeme, ale klid je to, co by mělo přežít, co musí přežít."
„Ne, ne, ne!" vykřikl jsem.
Slzy mi z očí tekly proudem.
Nedokázal jsem si představit život, nedokázal jsem si představit jeden jediný zatracený den bez ní.
Miloval jsem ji.
Miloval jsem ji celou svou duší, celou podstatou svého bytí.
Alexa byla žena, jež od základů změnila můj život.
Díky ní jsem poznal svět, i když jsem došel k zjištění, že to není zrovna přátelské místo.
To díky ní jsem pochopil.
To díky ní jsem prozřel.