House of Concrete

Jmenuju se Kryštof.
Dnes je 15. srpna 1998
Nikdy by mě nenapadlo, že skončím v takový díře. Nejsem tu ani celej den a už chci vypadnout. Myslím že jsem tu od nás sám, doufám že ostatní utekli do bezpečí. Už jsem po výslechu, ty prasata si snad myslely že jim snad něco prozradím. Moje práva šly do hajzlu jakmile si mě vzali do tý místnosti.
Neznáš odpověď? Pěst do břicha.
Vzpírání se? Pěst do obličeje.
To co považovali za špatnou odpověď? Rána obuškem do holeně.
I kdybych jim něco plánoval říct, zabili by mě zbylí členové gangu a navíc, nejsem žádná krysa.
Včera se něco posralo, měla to být akce nijak jiná než ostatní, ale někdo nás musel prásknout.
Před chvílí spadla z pojízdný knihovny tahle prázdná knížka, asi ji budu používat jako deník, jinak se tady unudim k smrti.
Můj spolubydlící je nějakej retard kterej neřekl ještě ani jedno slovo, ale asi pořád lepší než kdyby nezavřel hubu.
Tohle píšu tupou zelenou pastelkou, kterou jsem vzal z kuchyně, protože ostrý předměty samozřejmě mít nemůžeme.
Nevím co se mnou bude, soud je v nedohlednu a stejně bude zmanipulovanej. Předpokládám, že mi napálí minimum 20 let, ale doživotí je taky možností. Přísahám Bohu, že až se dozvím kdo nás udal, zabiju ho.