Gingers

"Slíbil jsem sám sobě, že o tom nebudu mluvit. Už hodně dávno. Ale já stejně na sliby nikdy moc nevěřil....
Takže, řeknu jedno. Ano, chybí mi. Zkurveně moc mi chybí. Někdy až... nemůžu dýchat z tý posraný a studený samoty. A seru na kecy všech cvokařů, že to bude dobrý. Kecy o tom, že čas vše spraví. Není to pravda. Bolí to, a každým dnem víc. A pochybuju, že pro mě to někdy skončí. Nejsem totiž člověk co odpouští. A já mu nedokážu odpustit, že ON byl ten, co odešel. Přitom jsem já byl ten, co ho chtěl nechat tady. A teď vím, jak by mu bylo. NEDOKÁŽU MU ODPUSTIT, ŽE MI TAKHLE KAZÍ ŽIVOT..... Ten kretén je teď jinde a já mu nemůžu do očí říct, jak strašně ho nesnáším!"
V sále se rozprostře pouze ticho a moje hlasité vzlyky.
"Ale místo toho tady sedím mezi partou, co má svoje vlastní problémy který mě naprosto nezajímají. Ale teď jsem jeden z vás. Jeden z těch klišé a sedím tady." Zvednu se ze židle, která se překlopí na stranu a rozezní to ticho v potemnělém pokoji. Vykročím doprostřed kolečka tvořeného z dalších židlí. "Jo, smrt je snazší."
Ale to bych nesměl znát tvoje poslední slova...