Natáhnu veškerou svou měkkou stránku, která se snažila protlačit na světlo světa. I když tu každý trojčí s koncem světa, tak jediný na čem mi teď opravdu sejde, je on. Ten, který mi před několika lety zmizel v čase a už se nevrátil. Pětka, který tu po takový době sedí přede mnou a opravdu to není jen moje pomatená fantazie.
,,Kde jsi byl, Pětko. Já tě tu potřebovala," dostanu ze sebe, ač prez mou snahu to i tak znělo, jak od uplakaného dítěte.
Své čelo si odloží na to mé, už je to věčnost, co jsem ho mohla mít takhle u sebe. Slyšet jeho hlas, dotknout se ho, vidět jeho obličej, který se mi po čase začal vytrácet ze vzpomínek i když jako jediný vypadá pořád stejně. On jediný se nezměnil, nezestárl ani o jediný den. A aspoň v tom nejsem sama. ,,Teď jsem tady, nikam nepůjdu."
,,Slibuješ?" doptávám se po něm, jak malé dítě a i když vím, co odpoví, stejně to potřebuju slyšet od něj.
,,Slibuju."