Okřídlená duše- Království (Druhý díl)

Nikdy si mrtvých nevšímej.
Nedívej se na ně, nemluv na ně,
Nepřipusť, aby vycítili tvůj strach.
Nikdy se nedruž s těmi, koho duchové pronásledují.
A nikdy, nikdy nepokoušej osud!

Klesla jsem do vody jako kámen.
Neslo mě to dolů, dolů. Paže mi vlály nad hlavou. Vodu prosvěcoval měsíc,
takže jsem viděla, jak se po mně natahuje anděl, zatímco mě zvonky volají do
houfce. Byli zde i další andělé, jejichž alabastrové tváře halil závoj z vodních
řas. Dno jezera bylo poseto zlámanými křídly, překocenými památníky a
odhalenými rakvemi a z hloubi pralesa pohupujícího se rákosí mi kynula socha dítěte. Podvodní zahrada byla tajuplně nádherná a mně se zazdálo, že už jsem asi
mrtvá. Snad právě proto jsem všechno rozeznávala do takových podrobností:
gotické věžičky mauzoleí, náhrobky zpola zabořené do písku. Dokonce jsem na
nich viděla i pár jmen.
A potom všechno zešedlo a zmatnělo, jako bych pronikla příliš daleko. Teď
nebylo vůkol nic než stíny a duchové a polotvorové, kteří náleží do obou světů, a
zároveň nikam. Ohavnosti s třpytnýma očima a obličejem, v němž se odráží
prvopočátek.
Jedna z nich se vyloupla ze stínů a já ji poznala: byl to ten hnusný tvor ze
hřbitova. Ten, co se protáhl pod plotem jako had. Ten, co se jako pavouk vsoukal
mezi keře. A teprve nyní, v této říši, se mi nezdál vůbec odporný, ale jen prastarý
a scvrklý.
Hluboko ve stínu Appalačských hor leží umírající město...