Upíří gen

(U svět pro jiné se omlouvám za neaktivitu, ale na Supernatural jsem se asi rok dva nekoukla. Nevytahujte na mě hned sůl a brokovnici lidi, ale tenhle příběh se mi už dost dlouho rodil v hlavě a chci ho fakt dopsat. Doufám...)

Musela jsem se ostatním vypařit ze života, abych je ochránila před zrůdou. Stočená do klubíčka v přístřešku nechávám slzy volně stékat po tváři. Jediné zvuky, co slyším jsou ptáci, voda a vítr ve větvích, žádné praskání způsobené cizí přítomností. Takhle to bude opravdu nejlepší. Jen zmizet. Proč? Proč jsem se nechala od kamarádky přemluvit k věci, která vypadala jako dětská pošetilost, možná protože jsem tomu sama nevěřila a to byla velká chyba.

Víte, jak jsem na začátku mluvila o monstru?
Zachránila jsem je před sebou, ale nevím, jak se zachráním sama.

(Nikde jsem na tohle téma příběh neviděla ani nečetla. Užijte si ho)