14 let v komoře místo svobody (Avengers FF)

Ta komora je děsivá už 14 let co tu jsem. Nebudu lhát neumím pomalu chodit natož mluvit. Přesně tak neumím mluvit. Nevím kdo jsem, nemám žádné společníky, nemůžu ven jsem pořád na jednom a tom samém místě. Jsem ráda že se aspoň doplazim ke dveřím s okénkem kde mi dvakrát denně dávají jídlo někdy i oblečení. Je to tu jako v cele. Otec mě miloval, ale zároveň nesnášel. Tak to vyřešil takto. Jsem jako vězeň jsem sama. Znám jenom temnotu jenom to. Není světlo nevím jak vypadá obloha či nějaká rostlina. Je mi zima, nevyřeším to. Protože okolo mě je vše že železa. Podlaha, strop, dveře i postel nebo záchod. A k tomu mám jenom triko a kraťasy. Není tady ani sprcha. Nemůžu se umýt . A najednou se ozve zvuk který jsem ještě neslyšela.
"PRÁSK" "BUM"
všude byli slyšet výstřely něčeho nevím čeho neznám to. Schoulila jsem se do klubíčka v rohu mého "pokoje". Bojím se pomalu všeho okolo mě. Ty hlasy, střely, zvuky všechno. Pak jsem uslyšela hlas hned za dveřmi.

,, tady jsem hotov jenom poslední dveře"
nerozeznala jsem ten hlas když žádné neznám, pak se ozvali další.
,, Já taky. Nápodobně. Jop hotov. Nat potřebuju píchnout"
,, jdu tam za tebou dej mi dvě minuty "
je to zvláštní tolik bytostí na jednom místě. Zároveň se bojím co po mě chtějí.
,, Dobře Nat pomůže Clintovi a Stark stáhne všechny soubory. ostatní dostaňte se ke queenjetu."
,, Steve počkej mám tu poslední dveře, jdu to prověřit "
,, pak za námi přijď Bucky"
,, neboj všechnu hloupost si beru sebou"
pozorně jsem poslouchala ty hlasy. Pomalu se ta osoba přibližovala ke dveřím. Tím já se přitiskávala k rohu mé celi.
,, Tak jo tři dva jedna teď! "
bum!
Další rána ale to už byli vyrvané dveře z pantů. Muž po mě zavadil pohledem.

,, Pane Bože..." Jediné co pronesl...