Vždy když se někdo někoho zeptá jak se ten druhý cítí. Většinou odpovědí je "dobře, jde to, nic moc,...", ale kdyby se teď někdo zeptal mě absolutně bych nevěděl co říct. Teď jsem se cítil tak prázdně. Nepomáhala tomu ani moje úzkost, kterou jsem měl při pomyšlení na to, že jdu sám po ulici, kterou neznám a asi bych se měl zeptat na cestu. Prostě teď nic necítím, jenom tu šílenou úzkost. Popravdě ten prázdný pocit je daleko horší než něco cítit. Nevíte co je za den, nevíte kolik je hodin, jíte jenom protože se nudíte a myslíte si, že možná jídlo vám náladu zvedne, ale není to tak. Zkrátka se vždy těšíte na večer, kdy budete moci jít spát, nevědět o sobě a ten pocit prázdnoty zahnat a necítit...
Po dvou letech se objevila naděje, jak se dostat z toho pekla. Ta naděje byla ona. Ta nádherná, chytrá, roztomilá právnička. Ona mi dala naději na to mít zase normální život. Ale povede se jí to?