Nepenthe

Čas na telefonu ukazoval něco málo po čtvrt na devět. Skoro tři hodiny utekly a jeho spolubydlící stále nikde.

Theo si ztěžka oddechl. Odložil mobil na sedačku vedle sebe a předklonil se, lokty se opíraje desku konferenčního stolku, aby si podepřel hlavu a schoval obličej do dlaní.

Zakručelo mu v břiše. Upozornění na fakt, že stále ještě nejedl.

Nějakou chvíli setrval bez pohnutí, než se ve vlastní hlavě přesvědčil, aby vstal a došel kouknout do ledničky, jestli tam najde něco lehkého k zahnání hladu. Věděl totiž, že slíbené jídlo nedorazí. Ne proto, že už to jsou hodiny, co mu přišla poslední zpráva. Jistý si byl proto, že tato konverzace byla stará tři roky s děsivou přesností na den.