Candor or Dauntless?

Co když se parta pár teenegerů z Neohroženosti rozhodne, že si udělají takovou malou oslavu jednoho z nich?

Co když se to krapánek zvrtne a místo jedné nevinné oslavy, bude celotýdenní zábava bez přestávky?

Co když...
------------------
Ukázka:
„Co potřebuješ?" zeptala jsem se a slabě se usmála. Pravou rukou se podrbal na zátylku.
„Vyhýbáš se mi?" zeptal se. Oněměla jsem. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Sklopila jsem pohled.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Nevyhýbám," podívala jsem se mu do očí. To jsem ale děla neměla. Je to jako by na mě působil nějakou sílou a tahal ze mě informace. „Vyhýbám," vydechla jsem.
„Proč?" zeptal se. Pokrčila jsem rameny. „Já nevím," odpověděla jsem nakonec.
„Udělal jsem něco špatně? Protože jestli ano tak mi to řekni a..." doma mě učili že se to nedělá, že je neslušné přerušovat druhé lidi, ale musela jsem to udělat. Nemohla jsem ho dál poslouchat. Pro mě, z nepochopitelného důvodu, zněl tak zoufale.
„Ty jsi nic neudělal, já... já potřebuji chvilku čas," dostala jsem ze sebe. Díval se mi do očí. Otevřel pusu, že chce něco říct, ale nakonec ji zase zavřel. Po chvíli promluvil: „Můžu něco udělat?" Zavrtěla jsem hlavou. „Ne," odpověděla jsem. Naposledy jsem se usmála a chystala se k odchodu, když mě něco napadlo.
Stoupla jsem si na špičky a dala mu pusu na tvář.
Pak jsem odešla.
-------
Všechna práva a postavy patří Veronice Roth. Mě patří jen ty, které vymyslím