Když jsem se ocitl v úzkých, spatřil jsem jeho...černovlasého chlapce s tmavě modrýma očima. Vyzařovala z něj zastrašující aura, což zapříčinilo, že zmizeli všichni kolem...krom nás dvou. Jeho pohled byl tak povýšený stejně jako on sám, a přesto jsem od něj nedokázal odtrhnout oči. Moje výška mu připadala vtipná, tak jako mé hraní, a přesto jsem ho nemohl dostat z mysli. Nesnášel jsem ho. Sledoval mě, sledoval mě neustále...malinkatý chlapec s oranžovými vlasy jako mandarinka. Dal jsem mu tak tisíc důvodů, proč by mnou měl opovrhovat stejně jako já jím, ale přesto mě dál sledoval. Chtěl jsem mu ukázat, co jsem doopravdy zač, chtěl jsem mu ukázat, kdo je jeho král a jaké má místo, ale ani po té drtivé porážce nepřestal a já ho nemohl dostat z hlavy. Když už jsem myslel, že na něj zapomenu, opět jsem ho zahlédl a nemohl jsem odthnout zrak, i když se stále tak povýšeně a vítězně usmíval. A takhle to bylo pokaždé...skoro jako bychom byli propojeni nějakou neviditelnou nití... Začal jsem jej sledovat taky. Zajímal mě. Chtěl jsem zjistit, proč se nevzdává a stále má na tváři úsměv, ten iritující úsměv, který jsem chtěl zničit. Chtěl jsem jej vidět na kolenou. Jenže čím víc jsem jej vídal, tím víc jsem si jej oblíbil. Nechtěl jsem, aby mu ten úsměv někdo vzal, ale ani jsem ho nechtěl mít v hlavě. Naše cesty se několikrát rozdělily... ...jenže nakonec jsme se znovu potkali... !!Není to úplně podle anime!!