,,Kámo, víš, že tě o to nikdy neprosím, ale teď bych tě celkem potřeboval." promluvil jsem k Němu, vytáhl jeden nůž a vyhodil ho tak, jako ten před tím.
,,No ne ne. Ty mě žádáš o pomoc?"
,,Vlastně jo." uchechtl jsem se. Někdy se vážně nechápu. Jednou ho prosím, aby odešel a po druhé, aby tu byl. Je ale pravda, že poslední dny je jako vyměněný. I jeho hlas je mnohem jemnější. Prostě takový můj kamarád.
,,Připravenej?" zeptal jsem se a koukl na nůž, který jsem si vybral.
,,Já vždycky. Ty?" musel jsem se usmát. Třeba bychom spolu vážně mohli nějakým způsobem vycházet.
,,Nápodobně." odpověděl jsem, ďábelsky se usmál a zamířil k ní...