𝙹𝚎𝚍𝚒𝚗𝚊́ 𝚜𝚟𝚎́𝚑𝚘 𝚍𝚛𝚞𝚑𝚞

Jakmile jsem došlápla na lesní půdu, nečekaně po mně někdo z boku skočil. Vydral se ze mě jenom těžký výdech.
Do nosu mi udeřila silná pánská kolínská. Byla silná, ale příjemná. Lepší pánskou vůni jsem v životě necítila.

"Už jste skončila? Moc daleko jste se teda nedostala, paní neznámá." řekl někdo se smíchem a polohlasem u mého ucha, abych to slyšela jen já.

****

"Princi-" nedokázala jsem ze sebe zbytek věty vysoukat, protože mě zarazil vzhled onoho muže co ležel vedle mě. Tmavé vlasy mu padaly do čela, plné rty měl roztáhlé do úsměvu a zelené oči mě pozorovali tázavým pohledem. Ležel tak uvolněně.

****

"Upřímně řečeno mě udivuje, že se Vám rána zahojila tak rychle a to co se stalo vašim lidem z vesnice mě opravdu hluboce mrzí." odmlčel se.

Ano, ta rána se uzdravila rychle kvůli mým schopnostem. Dle mého názoru byste si je měl taky pořídit, Vaše Veličenstvo. Jo, tohle mu úplně říct nemůžu. Nakonec jsem neřekla nic.