Elizabeth

Začalo sněžit, což mě vyrušilo z premýšlení. Vážně nesnesileně mrzne. Chce se mi spát. Víčka se mi samovolně zavírají. Už je to tady. Konec. Konec všeho. Nikomu chybět nebudu. Takhle to skončit nemělo. Měla jsem zemřít jako bohatá a uznávaná dívka, která toho v životě hodně dokázala. Dokázla své matce, že má na to udělat z ničeho něco. Měla jsem být ta, která dokázala s pouhým rozumem a beze zbraní vybojovat bitvu s ozbrojeným nepřátelským vojskem. Měla jsem být ta samostatná. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Nikdy jsem nedokázala to co jsem chtěla. Nikdy to nedokážu. Další šance už nebude. Možná to je dobře. Zase bych zklamala. Nedokázala jsem ani Milesovi říct, jak bylo milé, že mi nabídl u něj bydlet. Vůbec ho neznám. Nedalo se to přijmout. Ale i kdyby, stejně by to přišlo. Muselo to přijít. Nedokázala bych začít znovu. Nedokázala jsem ani Milesovi říct, co pro mě znamená on. Já vím, je to dětinské oblíbit si někoho sotva se známe. Ale on je jiný. A nebo si to jenom namlouvám. Ani nevím, co od života čekat. Čemu věřit. Nevím, co mám cítit. Všechno to zní asi kostrbatě a nesrozumitelně, ale je to to hlavní o čem mužu tvrdit, že je to důležité. Prostě jsem selhala.