no candle, no light | yzomandias

Svoje karamelové oči studeně upírá do těch mých. Někdy mi dle jeho pohledů připadá, že nemá žádný city. Dívá se tak ledově, chladně, bez citu a emocí. Chová se tak jenom se mnou, anebo je ve společnosti svých kamarádů jiný?

,,Co je?" zeptá se, když na něj svůj zkoumavý pohled upírám už asi moc dlouho. Zase se zeptal chladně, jako kdyby v něm vážně neplápolala žádná jiskřička radosti nebo něčeho alespoň trochu pozitivního.

Občas mě ale dokáže svými slovy až překvapit. Třeba jako když mi vyprávěl o světle ze svíček a ztrátě kamaráda. To jsem měla pocit že v něm přece jen nějaká lidskost je. Chtěla bych ji vídat častěji. Ta část Jakuba se mi totiž líbí.

,,Ale nic." vydechnu smutně. Připadá mi že ho otravuju. V tom případě ale nechápu, proč se tedy stýkáme. Když ti tak vadím, proč tohle děláme? Proč spolu udržujeme ten kontakt, když o něj vůbec nestojíš?
,,Měla bych jít." zvednu se a upravím si svou černou mini sukni. Tak trochu jsem si jí vzala kvůli němu, chtěla jsem se mu líbit. Ani nechápu proč. Teď bych fakt měla radši vypadnout.

,,Nechoď," jemně mě chytne za zápěstí a zas se mi zadívá do očí. Tak co teda chceš Jakube?