Nejen jedno místo

„Považuješ se za vlka, nebo za rysa?" zeptal se jí.

Elzika vycenila tesáky v hravém úsměvu. „Ano."

„Ano?"

„Dobře, no tak ne."

„Přece ale musíš zapadat buď víc mezi vlky, nebo mezi rysy, ne?"

„Je nebe v noci modré, nebo černé?"

Axel se zahleděl do nebe.

„Nebe není jen modré nebo černé. Nebe je šedé, když prší, zlaté, když zapadá nebo vychází slunce, rozcuchané, když je bouřka, oranžové na podzim, fialovo-bílé v noci v létě, třpytivé za hvězdné noci, bílé za mračné noci při úplňku... a je jedno, jestli je noc nebo den. Nebe nemá každý den stejnou barvu," usoudil nakonec.

„A stejně tak já nejsem ani modrá, ani černá."

„Axel má dneska přemýšlivou náladu," vtipkovala Iskataela.

Jak o tom tak přemítala, napadlo ji, že nikdo na tomhle břehu se ani zdaleka nepodobá někomu jinému. Tři krkavci, čtyři rysové, spolu s ní sedm vlků a jedna medvědice. Někteří byli hnědí, jiní šedí. Další černí nebo rezaví. Někteří byli velcí a někteří malí. Jiní byli mladí a další dospělí. Pár jich bylo mlčenlivých a ostatní upovídaní. Další byli samotáři a ti ostatní potřebovali k životu smečku. Jedni pocházeli z údolí, druzí z hor. Každý vyrazil z odjinud a míří jinam. Ale přesto trávili svůj čas společně jako jedna rodina.

Když se na rozbouřené hladině zatřpytily paprsky slunce, kdosi rozhodl, že je čas vyrazit na lov. Pozadu zůstala jen Elzika. Sledovala své přátele, jak utíkají k vycházejícímu slunci, a když zmizeli, lehla si vedle Iskataely.

//10/2021 - 7/2024
Slova:± 17 500