Na křídlech temnoty padám, níž a níž.
Nesnažím se zastavit.
Ono tak má to být.
Andělská křídla, křídla nebes, ty vás nesou k výšinám, do nebe.
A na křídlech temnoty padáte dolů.
Do pekla.
Na místo, kam patříme.
...
,,Řekni mi něco o sobě. Něco víc." vyjde z jeho úst. Tohle vážně chceš Dominiku? Vážně chceš abych se ti otevřela? Abych ti ukázala tajemství své temné mysli? Abych na tebe přenesla své pochmurné myšlení?
,,Mám pocit, že můj život je válka. Válka mezi mnou a ostatními lidmi, kteří jsou v mém životě. A že jediným řešením, je můj konec. Že se musím obětovat aby bylo vše v pořádku. Tohle si myslím Dominiku. Tohle jsou moje myšlenky, a nemyslím si, že tohle jsi chtěl slyšet." přemýšlím nahlas, sledujíc jeho výraz, který pro mé překvapení, nevypadá ani moc zaraženě. Naopak, vypadá spíše jako kdyby věděl, jak to myslím.
***
Chceme, aby nám bylo aspoň chvíli dobře.
nejtěžší úkol za celý můj život bylo přesvědčit své rodiče že už mi není 7 a nemusí mě hlídat jak děcko na hřišti.ale od toho co se stalo mě kámošce emi se všechno ještě zhoršilo. pak mi do života přišel on a převrátil mi život naruby...
„nevim o co ti jde a dej mi pokoj!"
„prestan se vztekat kočko nic jsem neudělal"
„rikam ti nech mě"
„jinak co hm zavoláš na mě brášku?"
„a co když jo?"
„zbytecny, máme dobrý vztah" zasklebi se na mě a chytne můj bok kterým mě priteskne na jeho tělo