Stála na kamenné plošince mezi lesem a útesem. Za zády se jí vypínaly hory. Před sebou měla jen nekonečné moře našedlé mlhy, v níž v dálce problikávala světla města. Cítila se prázdná. Ne že by jí ze žil vyprchalo ono vzácné zrnko magie, které z ní nedávno udělalo zločince, jen přestalo... fungovat. Nerozuměla městu. A slza zkrátka... zmizela, zanechávajíc po sobě pocit nespravedlivého osudu, vinu z přílišné zbabělosti a zaslepenosti a prázdnou mysl. Odvedli dědu. Vynalezli testy. Brzy by ji našli a co pak?
Přistoupila k okraji skály a shlédla do mlhy. Halila daleké dno údolí jako měkká peřina. Propadne jí. Nic nezabrání tělu, aby se dole nerozbilo na střepy, které zbyly z jejího života. Ale co čeká potom? Zaváhala. Jak mohla vědět, že se nedostane na horší místo?
Nic horšího však neexistovalo. Nechtěla žít ve světě, kde je magie považována jen za ničivou sílu. Sebrala odvahu, tak jako to nedokázala, když bylo nejvíc třeba, a vykročila.
Cover: @Efox16
Jako kus masa byl provdán do šlechtické krve. Nemuselo by to být tak zlé, sám byl čistokrevný a velmi vychovaný. Na rozdíl od svého nového manžela, ovšem věděl co znamená „myslet na druhé"
Starostlivý aristokrat musí nejdřív projít peklem, než jeho drahý pochopí co znamená lidská osobnost a její hodnota.
Otázkou zní. Nebude příliš pozdě? Zvládne své chyby napravit a zlomeného manžela si udobřit?