,,Pokud máš čas na dýchání, máš čas i na smrt." Paprsky slunce dopadaly na mou tvář. Pomalu jsem otevřel oči, které jsem hned poté musel pod náporem slunce zavřít. Pokusil jsem se o to ještě jednou, tentokrát úspěšně. První co jsem uviděl byly bílé zdi. Podíval jsem se níž, kde jsem spatřil bílou nemocniční postel, na niž ležel mladý muž. Světle hnědé vlasy byly potem přilepené na jeho čele. Snažil jsem se najít ty dva průzračně modré oceány, ve kterých jsem se vždy dokázal utopit. Místo toho jsem uviděl jen dvě zavřená víčka...All Rights Reserved