Smutek a Bolest

Sedím
na koberci ve svém pokoji uplakaná a přemýšlím jaké to asi je, cítit ten
neskutečný pocit, že za chvíli vše konečně skončí a od všeho utečete. Cítit tu dokonalou
úlevu, když vidíte, jak vám rudá krev stéká po ruce a vaše tělo slábne. Že už
bude dobře. Žádné slzy, násilí,lži nic...

Přetáčím žiletku v prstech. Mám to udělat? Nebo ne?
Přátelé říkají, že ne, v žádném případě. Ale já...já už to nedokážu. Nenávidím
ho, zničil mi život a bylo mu to úplně jedno, tak, at se do mě, ted nestará.
Zase jsem se tiše rozplakala. Já...já potřebuji, chci… cítit ten pocit. Tiše
vzlykám. "Páji...sbohem" trochu se pousměji, zašeptám do ticha jméno
své nejlepší kamarádky. "Prosím odpust měla jsem tě hrozně moc ráda"
zašeptám, ještě si přiložím žiletku k zápěstí a říznu. Tělem mi projede
neskutečná bolest, ale hned ho vystřídá uspokojení, klid, úleva. Žádný strach.
Pousmála jsem se. Ano...tohle jsem potřebovala. Dívala jsem se na svou ruku a
potoky krve, které se mi z rány řinuly na koberec a cítila jsem neskutečnou
úlevu. Zavřu oči a nechám se unášet do bezvědomí. 

Náhle jsem otevřela oči a viděla někoho, u kterého
jsem si myslela, že ho už nikdy neuvidím. Viděla jsem svou tetu, která umřela
před asi 7 lety. "Zlatíčko, co jsi to udělala? Ty..ty sem ještě
nepatříš!" zašeptá. "Teto, tetičko" zakřičela jsem a vrhla se jí
kolem krku. "Já...já se tam už ale nechci vrátit" kroutila jsem
hlavou a rozplakala se nanovo. Přitulila jsem se k ní. Všechno kolem mě začalo
potemnovat, cítila jsem jako by mě od ní něco táhlo pryč. Natahovala jsem po ní
ruce. "Ne tetičko ne, neopouštěj mě" pláču. Náhle vše potemnělo a já
už jí nikdy nespatřila.