Dračí magie

V tu chvíli jsem to pochopila.
To neustále neznámé nutkání se ho dotknout. Přitulit se k němu, schovat se pod jeho křídla a nikdy ho neopustit.
Tak proto jsem se jeho nebezpečného zjevu nikdy nezalekla.
Tak proto mě toto otravné zvíře doprovázelo na každém kroku.
Tak proto mě trápil celou cestu pocit, že ho odněkud znám.
Staré vpomínky mě udeřily tvrdě do tváře a poslední kusy uvědomění dopadly na správná místa.
Zůstala jsem ohromeně zírat do jeho mrazivých černých očí, avšak teď už nevypadal ani on klidně. I jemu konečně došlo , že kouzlo, které na mě před lety seslal, vypovědělo funkci.
Opatrně ke mně přistoupil s mírně skoněnou hlavou, ale já se nemohla ani pohnout. Promluvit. Moje tělo mi vypovědělo službu a moje myšlenky zamrzly na jediném místě.
Můj drak.
Můj drak.
Moje spřízněná duše. On. Můj månskel.
Zvíře, jež mi má rozumět nejlépe ze všech. Jež má být můj loajální přítel a ochránce.
Vždy jsem o této chvíli snila, protože získat svého månskel je ta nejradostnější chvíle v životě. Najít kus své ztracené duše.
Ale ta má mi lhala. Po celou dobu. Byla schopna se mi dívat bezstarostně do očí. Žádné váhání. Žádná provinilost. Nic jsem v jeho očích nezahlédla.
A tak jsem odtrhla svůj pohled od čekajícího draka a se slzami s očích jsem klopýtala hluboko do lesů.
Poprvé od naší cesty nic nenamítl a nechal mě samotnou.