Osudný Nashville

Táta vždycky říkal, že se mám na lidi dívat z vícero pohledů. Ne jenom to, jak dotyčný vypadá, ale hlavně jak jedná, co cítí, jak přemýšlí, zkrátka jaký je uvnitř. Jaký má srdce. Možná je to stejné jako to přísloví s knihou a jejím obalem, ale to je fuk. Ostatně to je to jediné dobré, co si od táty pamatuju, protože při rozvodu koukal rozhodně jen jedním pohledem, tím v úrovni svého poklopce.

Snažila jsem se jeho radou řídit, obzvlášť po vysoké, když jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání a poznávala nové lidi. Což pro mě jako pro člověka, který je nejraději sám, bylo docela terno. Ale zdálo se, že to zvládám. I když mi osud připravil velké překvapení v podobě stěhování a hlavně v tajemném pisateli. Získal si mě svou upřímností, otevřeností a lhala bych, kdybych nepřiznala, že i nádhernými sladkými řečmi. Jenže pak jsem ho uviděla na vlastní oči a zjistila, kdo to vlastně je. To byla chvíle, kdy jsem musela počítat do deseti a rychle si vzpomenout na tátovu radu. Protože se nemůžete najednou otočit zády k člověku, kterého tak dobře znáte.
I když se to vlastně stalo.

10/4 2022