Ze(Mě)

Aneb každý máme někdy trápení, a každý někdy dáváme všechnu svou lásku a sílu nějakému člověku o kterém si myslíme že mu na nás zaleží.
Ale když mu dáme úplně všechno a vše pro něj obětujeme tak zjistíme že nikoliv. Že jsme pro něj byli jen zbytečný člověk který se raději nikdy neměl narodit a který prý podle něj dělá všechno špatně.

I když se snaží sebevíc tak to stejně bude pořád všechno špatně.

A tak si tak raději říkáme že bychom chtěli už raději umřít, protože bez nás by jim bylo určitě líp. Když jsme pro ně tak velkou přítěží.

A tak jediné co si přejeme je že už chceme bít dávno mrtví, protože jim působíme jen samé starosti a oni nám to pořád předhazují.

Tak jim dáme úplně všechno to co v sobě máme až nám už nezbude nic, protože už jim přece nemůžeme dát víc.

A někdy mám pocit že jsem pro ně už dávno umřela, protože když se zase probudím tak zjistím že kvůli tomu co my všechno udělaly už to nejsem já.
Ale že oni ze mě udělaly to co nejsem a to co jsem nikdy nebyla, a proto bych někdy raději umřela.

Protože tímhle co nám dělají nás pomalu ale jistě zabíjí.