Už nejsem naivní,
jen ti už dlouho dlužím obraz,
až namaluju další stěží,
bude to odraz,
odraz osobního růstu,
z nějž nás strach tolik střeží
a začátek,
začátek básnířského půstu.
Už nejsem naivní,
jen bych ráda začala otázkou,
proč zapadají vždycky tmou
jen ty vzpomínkové obrazy,
jichž ostatní si nevšimnou,
z nichž v duši nás nemrazí.
Už nejsem naivní,
tak jsem nostalgií
pomalovala
zbytky holých zdí,
ostatní neřeknou si „škoda",
tak je zohyzdí...
Říkala jsem ti už,
jak začala jsem se hledat?
V tomhle dopise.
Už neschovávám,
co nelze schovat,
neschovávám se,
protože já nezapomněla
a píšu o tobě víc
než mi milo,
už nejsem splachovací,
tak křičet by se chtělo,
ač už vím,
že nevyhrávají ti,
co nejvíc křičí,
visí ti na zdi cizí dílo?
Držíš mi místo?
Nemůžu si pomoct,
tak brečím
a přitom se směju, znáš to...
Už nejsem naivní...
Ale už ses našel?
V dopise, co nikdy neodešlu,
co nepozná bezpečí obálky,
pro něž nemusíš na poštu,
co nevhodím ti do schránky.
Už nejsem naivní,
ale našel ses doopravdy?
V ložnici na stropě,
v nás, nich, tě,
mezi cizími prostěradly...
už na tom nesejde,
ale ať jsi šel kamkoli,
doufám, že ses tam dostal
všemu navzdory.
Už nejsem naivní,
jen mě to zas dohání...
šílení -
ty,
tak to abych nahlásila ztráty,
protože pocit šílení není ten,
který mě opustil,
už nebaví mě tohle schovávání,
těžko se pak bere rozum do hrsti
- když jsem pořád naivní.
V této sbírce básní se s vámi dělím o své myšlenky a pocity, které jsem přetvořil do veršů. Každá báseň je odrazem momentu, který jsem prožil, ačkoliv ne všechny přesně odrážejí mé aktuální emoce . Jsou to okamžiky zachycené ve slovech, které mě formovaly, ale ne vždy definují.
Prosím, berte na vědomí, že i když některé básně mohou znít temně nebo depresivně, jsou spíše uměleckým vyjádřením než doslovným popisem mého psychického stavu. Děkuji vám za pochopení.