Začátek konce

Existuje místo mimo naši realitu, místo, kde všechno ožívá jinak, než jak si to pamatujeme, a nikdo si nemůže být jistý ani svojí myšlenkou. Přesně ty tu totiž mají skoro cenu zlata. Jediná myšlenka dokáže zbořit dům, vytvořit moře, spustit déšť nebo i zabít člověka. Že slova nejsou činy, jsem si uvědomil už dávno. Ale aby mě každá myšlenka dokázala připravit o stabilitu, na to jsem si zvykal dlouho. Žití uprostřed ničeho, jen v myšlenkách ostatních a ty své vlastně neslyšet, bylo vysvobození. Až dokud se neobjevil i můj trest. A tím byla ona.

Člověk vhozený do mého světa, který si jako každý z nich přál, toužil a myslel. Její hlava ale byla mnohem blíž a byla ničivější, než jakákoliv jiná. Nic jsem o ní nevěděl, přestože na mě svoje myšlenky přímo křičela. Tehdy poprvé mi došlo, že absence myšlenek možná není vysvobození. Možná jsem přišel o víc, než jsem kdy tušil. Tu díru v mé hlavě mohla zaplnit pouze ona. A tím to všechno začalo.

Každý konec má někde začátek a každý začátek má někde konec. Konec je totiž jen začátek...

Nejedná se o příliš dobrodružný příběh, jde tu spíš o vnitřní pohnutky a o paměť jednoho speciálního místa. Filosofie by se z toho dala ždímat a často se neslučuje s mojí vlastní, přesto jsem si tenhle příběh nemohla odpustit aspoň kvůli jeho nápadu.