mučení

Probudilo mě studené, ale zároveň teplé doteky na mém těle. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo to. Nevěděla jsem, co se
se mnou děje, proč se nemohu pohnout a co to jsou za zvuky nade mnou. Takové, jako když někdo přeřezává nepotřebný strom motorovou pilou, ale bohužel jsem
necítila vůni přírody, vůni stromů.. Cítila jsem smrad. Smrad, který jsem vůbec nedokázala popsat. Chtěla jsem vědět co se děje, proč se nemohu hýbat. Měla
jsem snad nehodu a teď ležím v nemocnici se zlomenýma nohama a rukama? Uslyšela jsem něčí kroky, které se ke mě pomalu přibližovaly. Chtěla jsem promluvit,
chtěla jsem se zeptat co se mnou je, co se děje. Jenomže místo toho jsem ze sebe vydala "sshhššhžžžž". Někdo mě pohladil po vlasech. Připadalo mi to jako
nekonečně dlouhá doba. Ale najednou mi někdo ztrhnul kus hadru, kterou jsem měla zavázanou přes oči a až potom jsem si všimla kde to jsem. Všude kolem mě
ležely těla. Mrtvý těla. Mrtví těla, které na mě pouštěli červenou tekutou kapalinu. Krev. Jela jsem po pásu.Ale kam? Jak tak nehybně ležím, ani se mi nechce brečet,
křičet, trhat sebou, prostě cokoliv, abych zabránila tomu, co vidím před sebou, toho, co mě asi za nedlouho čeká, stroj, který mě bude pomalu přeřezávat
kousky těla. Přemýšlím nad tím, komu jsem co udělala. Ale už je pozdě přemýšlet, už mám pár sekund života, pár sekund života než tohle všechno skončí. Zavřela
jsem oči, abych už nic neviděla, zaťala jsem prsty do pěsti, a pak jsem ucítila malé štípnutí na mém těle.