„Sama víš, že přijdeš. Je to na tobě vidět, že ti chybí." Mark se ke mně naklonil s úsměvem, který mu pořád přetrvával. „Navíc mezi námi-"poukázal ukazováčkem na něj a následně na mě. Pozorovala jsem ho lehce z výšky a čekala co se bude dít. „Taylor byla první kdo si na tebe vzpomněl, když se podařilo zajistit, že tu budeme hrát. Myslela na tebe každý den." Cítila jsem, jak mi ztěžkly nohy, když se do mě vrývaly Markova slova. Tak pojď jdeme. Jeho slova zněly tak z dálky. Až jeho silnější poplácání mě donutilo udělat několik kroků, abych si nerozbila tlamu a vrátila se tak do reality. - Co, když je to všechno jinak než jsem si vsugerovala? - Co, když už nejsme na střední? - Co, když čas všechno srovnal, tak, jak to má být? - A nebo taky ne. © Příběh je smyšlený, a místa v příběhu jsou upravená dle představivosti. Všechna práva vyhrazena