Hlasy času

Všechno jednou skončí...

,,Kdopak se nám to probudil?" vstoupil dovnitř mistnosti a v ruce měl věc, která se mi vůbec nezamlouvala. Hleděla jsem na pilu, celou věčnost, dokud si nevšiml, že se nekoukám na něho, ale na pilu v jeho ruce.

,,Tohle nebylo v plánu." podívám se mu do očí a čekám, až pilu odhodí pryč ode mě a od jeho ruky.

„Ty si vážně myslíš, že bych to na tebe použil?" poukázal na pilu a já přikývla, z jeho hrdia se ozval smich. Pilu upustil na vedlejší stoleček a rukou se opřel o židli. Jeho smich najednou utichl.

,,Myslel jsem si, že jsi chytrá, ale zřejmě jsem se pletl." pomalými kroky se přiblížil ke mně, a nepřestal se mi divat do očí. Když byl těsně u mě, ucitila jsem na krku jeho dech. Co jsem, ale nečekala, bylo to, že mi dal pusu na čelo. Choval se divně, nepředvídatelně. Myslela jsem si, že mě od něho už nic nepřekvapí, jenže když ode mně podstoupil, naskytl mě nepřipravenou a zranitelnou.
Udeřil mě, vší silou do levého boku a u mého hrdla se ozval křik.
Věděla jsem, že budu mít nehorázné a velké modřiny.

,,Jsi přece člověk, vše se ti zahojí, kromě..." kromě čeho?...