Hory volají a já musím jít

Pomalu, ale jistě jsme se přibližovali k cíli. Všude nádherně bílo, stromy s namrzlými větvemi, vysoké kopce i menší kopečky, velké lomy a ty krásně divoké řeky. Kdybych mohla, všechno bych to vyfotila, aby babička věděla, jaká je to krása.
Když jsme míjeli pár vesniček, rozprostřelo se před námi ‚království sjezdovek'.
Velké či malé, černé s pomami nebo velkou sedací lanovkou až na vrchol největšího kopce ve středu tohoto ‚království'.
Ty sjezdovky jsou tak strmé, až mi to vyrazilo dech. Nejde to ani slovy popsat jaké je to nádherné místo.
Cesta byla dlouhá, protože byli všichni ospalí, přejeli jsme odbočku a museli se vracet. Naštěstí jsme v pořádku dorazily do hotelu. Nebyl zrovna pěti hvězdičkový, ale ten výhled za to stál. Z okna pokoje jste měli ‚království' jako na dlani. Vytáhla jsem tedy foťák, ale sluníčko mi v pořízení fotky bránilo.
Po vybalení věcí z kufrů jsme šli do jídelny čekat, až přijede zbytek rodiny. Přijeli kupodivu rychle. Byli z toho stejně nadšení jako my.
Abych Vám to trochu přiblížila.: jídelna byla krásně čistá, měla velká okna, jak už jsme říkala, ‚království' jak na dlani. Při rozjímání nad krásným panorama do mě má mladší sestra strčila loktem a podívala se před nás. Podívala jsem se tedy tím směrem. O stůl před námi seděl kluk a jemně se usmíval. Byl přibližně v mém věku a vypadal mile, opětovala jsem tedy jeho úsměv. Měl krásné oči, ten jeho pohled nikdy nezapomenu. Díval se na mě jakoby si mě chtěl navždy zapamatovat, asi jsem vypadala stejně. Nebo jako zasněný blázen, který našel to, co dávno ztratil.
Najednou mě sestra vytrhla ze sladkého snění. Odcházeli jsme. Bylo mi to trochu líto, ale nemohla jsme čekat, hory volaly a já musela jít.
Sjezdovky byly úžasné, užili jsem si kopec legrace a krásnou jízdu. Ale ať jsem byla zaměstnaná sebevíce,