Inferno

Lidé chodili, aniž by se zajímali co se kolem děje. Spousta z nich byla zvědavá, až moc a... No, minulý čas byl na místě.
Rozešel jsem se pomalu, nebylo kam spěchat. Auto teď mizelo v dalším bloku, ovšem mělo se za chvíli zase objevit.
Cíl byl na dohled. Jakoby nic si dělal svou práci, jako by ho netížilo že je tu dluh, který má splatit. Už dlužil šéfovi pěknou sumičku, a my ho měli teď na starost.
Za pár chvil jsem stál u něj. Pro rychlém rozboru jsem zkontroloval ostatní lidi, jak se pohybuje a zda u sebe nemá zbraň. Černé auto teď přistavilo u chodníku ke kterému přijelo z druhé strany, a čekalo jen na nás.
Hodil jsem cigaretu na zem a zašlápl ji přesně v místě, kde natahoval svou ruku.
Umění nebylo pro mě, zvlášť to pouliční. Ničit něco tak krásného, jako chodníky Itálie? Ts.
,,Pěkné." s úšklebkem jsem si nazdvezl sluneční brýle, a jednou rukou sjel mimovolně k pouzdru. Stáli jsme v dobré pozici, neviděli na nás a navíc mi teď byl blízko. Než stačil něco říct, kovová hlaveň mu přistála u čela.
,,Ještě víc by se mi líbilo s tvým mozkem všude kolem. Teď se ani nehneš, rozuměli jsme si? Jestli začneš řvát, nebo se jen plížit...řekněme že se ti stane malá nehoda."
Ach ano, ten strach. To co paralyzuje tělo i mysl. Byl v mých rukou, připraven poslechnout jen aby si zachránil svůj mizerný život.