Sarall: Ledy Loasloru

Smyčka kolem útlého krku jí jemně hladila po bledé kůži. Měsíce strávené v temné vlhké cele změnily ženinu sluncem políbenou zlatavou pokožku v nepřirozeně šedavou. Temně zelené oči ztratily svůj lesk a jejich nezdravý vzhled byl navíc podtržen temnými kruhy pod spodními víčky.
Stála tiše, s pohledem upřeným před sebe. Minuty, které musela strávit s víčky stisknutými k sobě, pominuly. Teď už ji denní světlo nepálilo do očí. Cítila, jak se její bledá pokožka koupe v letních paprscích poledního slunce.
Stála nehnutě, i když na ní dopadalo nahnilé ovoce. Nevnímala ten dav lidí stojící před šibenicí, na které stála a čekala na svůj konec.
„Čarodějnice! ... Zrádkyně! ... Umučit!" hlasy se spojovaly do jedné velké vlny plné urážek a nenávisti. Slyšela ji, ale lidem, jež ji tvořily, nevěnovala pozornost.
Její život za chvíli skončí, ale ani tomu nepatřily její poslední myšlenky.
Ačkoliv by její mysl měla myslet na onen konec, na chvíli, kdy se smyčka z pevného lana stáhne okolo jejího bledého krku a odřízne tak její plíce od životodárného vzduchu. Nedokázala to. Stále se vracela myšlenkami k jednomu jménu. Jednomu muži. Nedokázala ho dostat z hlavy. Slyšela jeho hlas. Viděla jeho tvář. Cítila jeho vůni a blízkou přítomnost ačkoliv byl na míle vzdálený.
Byl pryč.