První výstřel, druhý, další a další. Trhnu sebou ve spánku, ale nevzbudím se. Tomuhle se tady totiž říká ,,noční klid''. Píše se rok 2110, tudíž je tomu už 50 let co vypukla válka. Před těmi padesáti lety, když už lidé spíš přežívali, než žili, se vláda Spojených států rozhodla pro zoufalé řešení. Země je přehlcená, na světě je již 12 miliard lidí a dochází pitná voda. Bylo nutné zredukovat počet obyvatel, který stále rostl. Lidé umírali a mizeli a vláda neustále všechny přesvědčovala, že se nic neděje. Bylo jisté, že kdyby vyvolali rozruch, plán postupné likvidace lidstva do takové míry, že by zůstali jen hlavy států, vědci a další, by upadl zapomnění. Už to vypadalo, že všechno půjde bez komplikací, ale když už bylo na Zemi pouhé 4 miliard lidí, vznikla skupina radikálů, která se neustále rozrůstala. Jednoho dne zaútočili na Centrum, místo ze kterého byla ta odporná jatka řízena. Na dalších několik let byl relativní klid, ale z měst se pomalu stávaly trosky, kde lidé bojují o holý život.
(Tento příběh jsem začal psát, když mi bylo čtrnáct. Teď jsem si ho po čtyřech letech přečetla a zjistila, že to není tak strašný, jak by jeden čekal. :D Tak budu pokračovat. Pokud tam jsou chyby, omlouvám se, ale mám sotva čas to psát, natož opravovat. Děkuji za pochopení. :D)
Tři dlouhé roky žijí mezi lidma které nenávidím, pracuji pro ty které bych rači zabila.
O mé právě existenci vím jen jediný člověk.
PS: Předem se omlouvám za chyby a překlepy