Forever yesterday

„Řekni mi své jméno," pronesl tichem. Prohlédla jsem si jeho tvář, unavenou od smíchu.
„Anne," vydechla jsem. Jeho oči mě klidně sledovaly. Bloudily po mém těle a fixovaly si každý moment. Nevěděly jsme, jestli se ještě někdy uvidíme.
„Anne," zopakoval a krátce se usmál. „Neopakuj to," poručila jsem mu a objala své kolena.
„Proč?" opáčil. „Protože to není hezké jméno. Je obyčejné. A nikdo si ho do druhého dne už nepamatuje," řekla jsem znuděně a ukradla mu láhev s alkoholem.
„Anne," vydechl opět. Překvapeně jsem se na něj podívala. Jazykem si objel rty a podíval se na mě.
„Já myslím, že si tě zapamatuju."

---
Čas. Opíráme se o něj každý den, je to součást nás. Ale i tak mu nerozumíme. Co je to, ten čas? Proč tu je, a proč nás obírá o náš život? A proč přitom není znát. Proč 20 let našich životů uplynulo tak rychle a bez varování?

---
Anne a Jake se potkali náhle. Psal se rok 2002 a oběma bylo čerstvě 17 let když se zúčastnili oslavy své společné kamarádky Casey. Něco je však pohltí hned na první pohled. Určitá podobnost, která jim nedá spát. Možná jsou to cíle, rodinné vztahy či pocity, které je spojí. Jenže jedno věděli. A to, že od této chvíle není nic, co by stálo mezi nimi.
--
Tento příběh je částečně inspirovaný časovými posuny z knihy od Davida Nichollse, Jeden den.