Na pomezí šílenství

Hrdinka nebo vyšinutá sociopatka?

Pro všechny je to jako zázrak, když se týdny pohřešovaná Mia zjeví přede dveřmi bytu. Jenže něco tady nehraje. Dívka nechce říct co se během týdnů jejího zmizení dělo. A když o měsíc později začne další školní rok, něco je špatně. Mia totiž už není ta zdánlivě nevinná holka, co tajně lepila žvýkačky pod lavice. Ne, je jiná. A to ne v tom lepším smyslu.

×××
,,Co chceš?" Vím co chce. Vím co bude chtít. Tak proč se na to sakra ptám? Asi tuším, že nemám na výběr.

,,Přiznej to. Potvrď, že vše co jsem řekl, byla pravda a odpověz na mé otázky."

,,Lhát se nemá."

,,Oba moc dobře víme, že lež to nebude."

Chvíli stojím naštvaně na místě. To, že si myslí, že jsem slabá a snadno ovlivnitelná, aby se mnou mohl takto manipulovat, mě vytáčí. Pak se, ale rozhodnu k činu. Chce to slyšet? Dobře, tak to uslyší.

Popojdu o pár kroků, až jsem sotva metr od něj. Upřeně se mu podívám do očí. Pak se nakloním k jeho uchu a tak, aby to slyšel jen on, zašeptám ,,Přiznávám, že máš pravdu. Přiznávám, že se staly věci, ohavné věci, které ale nemůžu vrátit zpátky. A přiznávám, že tvůj bratr leží na dně lomu, dvěstě kilometrů odsud. Stačí?"