Deník (Příběh)

Nikdy jsem si nemyslela že tohle bude to poslední co napíšu, některým to bude připadat vymyšlené, některým zas úplná kravina, nebo z toho zešílíte, jak většiná nás, co jsou tady.

Přijela jsem na psychyatrickou léčebnu roku 1999 s tím že jsem zabila manžela a nedokážu si to přiznat, bohužel, pravda je opačná. Nikdy jsem nikoho nezabila, neuškrtila, ani nepověsila.
Oh..chtěla bych vědět důvod proč jsem tady. Kéž bych byla na svobodě, a užívala si života, jako obvykle, chodila do práce, přijela si pro děti, došli by jsme za tatínkem do práce, a večer na společnou večeři.
Je mi pouze 25 let, manželovi 27, jenomže umřel, na vlastní oči jsem to viděla.
Bylo to před rokem a půl. Neděle. Všechno probíhalo v klidu. Jako obvykle. Najednou k nám do domu při naší večeři přišlo pár lidí. Lekli jsme se. Vyrazili dveře. Jelikož bydlíme nějaký půl kilometru od nejbližšího domu, nebylo na dále nic slyšet. Pršelo. Vysoký chlápek, co měl na sobě kuklu s plynovou maskou přišel k naší dceři Melise, vytáhl nůž, klidně a rychle jí podříznul. Byla to tak malá holčička, sotva šest let. (Nedokážu udržet slzy). V tom se v manželovi zvedlo něco, co jsem dlouho neviděla, taková ultra mega nenávist k osobě. Věřte, že tohle jste neviděli, tak prudce se zvednul ze idle, až se mu pod nohama převrátila. Muži měli přesili, ale on se jich nebál.
Došel za tim chlápkem co nám podřízl Melisu s pohrabáčem, a praštil ho do hlavy. Akorád ho naštval. Chlápek se po něm ohlídl., S vražedným úsměvem od ucha k uchu, vycenil na něj zuby. Přikázal, aby ostatní muži odešli. Nechal tam mě s dvouletým synem Rotnym. Nechal nás aby jsme se na to koukali.
Nedokázala jsem myslet. Jen doufat že manžel má velkou sílu a psychiku na to, aby tomu hajzlovy přerazil hnáty.