15 partes Concluida Sbírka staví svůj konflikt mezi řečí a tichem: co se vejde do několika SMS, co už musí přetéct do básně? „Slunečník" a „Měsíčník" nejsou jen přezdívky, ale principy - žár a chlad, zář a mlha, přiblížení a odtah. Forma je kolážovitá: datované vstupy („22. 07. 2001, Na Folimance", „Železný Brod", „Desná, Souš") rámují proud lyriky s neologismy („Ostrotřpyt, Ostrobřit, Ostroskvost"). Leitmotivy světla se lámou do intimních detailů těla („dva bílé mosty", „dětské vousky"), noc střídá den, a znovu noc. Epistolární rytmus (dotazy, odmlky, návraty) vytváří napětí bez vnějších dějových katarzí; dramaturgie je v přítomnosti hlasu. Ticho má barvu ledu („mé ledové mlčení"), řeč vybuchuje jako „ohňostroj slz". Mikroobraz, který zůstává: „Jsem stříbrný zlaťák - Měsíc, Luna - co vyškrábala se nehty po asfaltu se zatavenou slídou." Prolog s Cvetajevovou otevírá paradox „žij věčně vzpomínkami / žij věčně bez vzpomínek", epilog sklapne nad Moulin Mortem - a přesto zůstane příslib: „vrátí se znovu". Čteme soukromý letní kronikářský záznam, který se mění v mýtus o dvou světlech.
Čas bliká v displejích a verše ho přepalují do žáru. Slunečník říká „dobrou noc", Měsíčník svítí ledem; mezi nimi světluška, lišaj, ohňostroj slz. Datované stanice léta - Folimanka, Železný Brod, Desná - se mění v mapu dotyku, který se nedá odeslat najednou. Zprávy beze spěchu, mlčení se zadrhne o dech, a jazyk hledá klíč do klíčové dírky. Co se nevejde do SMS, přeteče do nebe: „O Slunce, Slunce..." Někdy stačí jedno „M.", aby se noc převrátila v den.
Pro čtenáře, kteří hledají intimní korespondenci na pomezí reality a mýtu, kde letní místa a přesné časy křehce rezonují s nezkrocenou obrazností.
