Vrt 22 - povídka (psaní pro radost červenec 2024)

Po celá staletí se lidstvo chovalo ke své matce Zemi jako nevychované, drzé dítě, a ona mu to vždy s milující laskavostí odpouštěla. Neustále jsme posouvali hranice své vzpurnosti a arogance, až jednou naše matka, unavená věčným soužením a bolestí, vyčerpaně ulehla do svého lože, aby si na chvíli odpočinula. Povrch naší planety se zahalil do bílého závoje ledu. Jak tam ležela schoulená, došlo i tomu věčně se za něčím pachtícímu dítěti, že bez její pomoci dlouho v mrazivé náruči prázdnoty nepřežije. A tak se snad poprvé po celé té nekonečně dlouhé době přiblížilo k ní a našlo bezpečí a ochranu hluboko pod pevnou kůrou jejího sněhem pokrytého šatu. Tam se na další stovky let přivinulo k jejímu ňadru a v teple vycházejícím z jejího stále vroucně milujícího srdce nalezlo poslední útočiště před smrtí.

Publikováno jako samostatná povídka napsaná jako červencový příspěvek do soutěže #psaníProRadost.