The last words of love

Každý, kdo už si tím prošel, ví, že k pubertě neodmyslitelně patří neustavičné hádky se svými rodiči, a pro holky hlavně se svou mámou. A co stane, když právě tyto hádky způsobí, že jedna z nich zemře? A až po smrti si uvědomí, že ta druhá měla vlastně pravdu a jen ona to nechtěla připustit? A právě o tomto vypráví tento příběh..
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
,,Co jsem komu udělala, že musím mít takovou matku? Proč se ji na mně pořád něco nelíbí? Proč mě nechápe? Nesnáším ji! Je úplně blbá! Už ji prostě nechci vidět! Nikdy!" - to jsou snad každodenní úvahy nebo myšlenky obyčejného puberťáka o své máme, ale pro tuto chvíli i moje. Má Wendi sviští po silnici I-55, v uších mi zpívá silný hluboký mužský hlas Geroge Ezra a já zuřím. Hodně a nebezpečně. A stromy, které stojí podél této silnice a mají působit jako nějaké orákulum, se vůči mé osobě asi nesnaží dostatečně, protože stále víc a víc mě to deprimuje.
,,Tak jeď, sakra!" křičím v záchvatu zuřivosti na auto jedoucí přede mnou v rychlosti maximálně tak dvacet kilometrů za hodinu a nutící mě neočekávaně zabrzdit. Nic se však neděje. Jako zběsilá mačkám svůj klakson, ale nic. Pomalu přidávám plyn a vjíždím do protisměru, když vtom mi pípne SMS. Je od Tomáše. Nadšeně ji otvírám, ale radost střídá překvapení a hněv. ,,Je konec. Promiň, ale mám jinou."
Najednou se však ozve nepřestávající, velmi silné troubení klaksonu. Vzhlédnu a tam kamion. Řítí se v plné rychlosti v mém směru a neustavičně troubí. Nestihnu to. Vím to. Chopím se volantu a jediné, co můžu udělat, je strhnout Wendi na stranu. Pak přichází rána a nic. Jen tma. Černočerná tma.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ahoj všichni! :) Tohle to je konečně něco z mé tvorby, tak doufám, že se vám to bude líbit a užijete si to. Děkuju všem, co to budou číst :)