Řízeni oxytocinem

Druhý díl Řízeni adrenalinem!

„Blbečku." Zašeptala jsem podmračeně jeho směrem. „Proč ses rval?" Pokývla jsem na něj hlavou, aby se dal do vysvětlování.
„Na tom nezáleží." Zamumlal mrzutě.
„Seš dobitej jako pes, takže je jasný, že na tom záleží." Vyvrátila jsem mu a zkontrolovala tu ránu. Už se pomalu ani netekla. Ani nevypadala, že bude potřebovat zašít.
„Jestli tě to uklidní, ten druhý dopadl hůř."
„Otřepaná to fráze, ale toho druhého jsem viděla a mohu říct, že jste na tom asi tak na stejno." Mykl nad tím lhostejně rameny. Přelepila jsem mu obočí náplastí a začala mu otírat zakrvácený nos. Zaplať pán Bůh, nevypadal zlomeně. „Tak mluv." Pokývnutím hlavy jsem ho znovu vybídla k řeči. Ne zrovna nadšeně se nadechl.

...
Jedná se o pokračování příběhu Řízeni adrenalinem s odstupem pět let. Doufám, že se vám bude příběh líbit alespoň z poloviny tak jako jeho první část.
Varování v příběhu se objevují vulgarismy, sexuální scény a gramatický chyby.